Druhou nejvýznamnější akcí motosekce IPA Hranice – Right Riders byla cesta k Baltskému moři a to na pozvání našich polských přátel z Right Riders Lebork.
Start byl v sobotu 18.7.2015 ze Lhoty, kam již den předtím dorazili 2 vzdálenější účastníci a to Ivoš z Brna a Limačka z Chomutova. V sobotu jsme tak vyrazili v počtu 4 (+ Margry a Blonďák) a u Českého Těšína se připojilo logistické vozidlo s přívěsem (Karlos, Janča a příznivec klubu Ferko). Prvním mezibodem byla Warszawa a ulice Farbiarská, kde bydlí naši přátelé Piotr a Gražyna z Right Riders Warszawa. Cesta do Warszawy byla ve znamení teploty až 36 st. Celsia a jedním průjezdem bouřkovým lijákem, ve kterém jsme otestovali nepromoky. Výsledek testu – protečou. Vzhledem k chybě v navigaci jsme si cestu protáhli asi o 35 km, neboť ulice s podobným jménem leží na druhém konci města a tak jsme naším blouděním a následnými dotazy zamotali hlavu i některým Warszavanům. Můžeme však říci, že po absolvování vyhlídkové jízdy Warszavou, tuto známe zase o trochu více. V podvečer jsme odjeli do klubu Right Riders Warszawa, kde proběhlo přátelské setkání s ostatními členy a kde nám byli představeni 3 francouzští přátelé, kteří s námi jeli i druhý den do Leborku. Ranní odjez „nad moře“ byl okolo 7:30 hod. S tím, že na jedné čerpací stanici na výpadovce z Warszavy jsme nabrali zbytek polských přátel (cca 15-18 strojů) a vyrazili směr Gdaňsk. Je však nutné říci, že mezi Piotrovým domem a uvedenou čerpací stanicí jsme stačili opětovně řádně promoknout.
Cesta byla dlouhá a úmorná – opět asi 450 km, ale zvládli jsme ji všichni a setkání s přáteli z Leborka se konalo opět na jedné z čerpacích stanic asi 35 km od Leborku. Ti nás potom zavedli do místa ubytování, které bylo asi 10 km od Leborku. A jak jinak v těchto končinách, kde se počasí mění několikrát denně, opět jsme cestou promokli na kost.
Ubytování i stravování bylo na vysoké úrovni, místo se nacházelo v krásném místě na okraji vesnice, na jejíž jméno si již nevzpomínám 🙂 a kuchařka (manželka majitele) nám vařila jak vlastní maminka. Přivítání v areálu zbývajícími členy klubu Right Riders Lebork bylo vřelé. Večer byl ve znamení obrovského pohoštění a posezení pod plátěnými stany s hudbou. Po dlouhé době co jsme přátelé z Polska neviděli bylo o čem vyprávět. V Leborku jsme se sešli i s přáteli z Right Riders Plzeň.
Druhý den jsme jeli na vyjížďku na poloostrov Hell s mezizastávkou u vodní přečerpávací elektrárny s rozhlednou. Počasí bylo skvělé a kolona motorkářů čítala 28 strojů. Cesta na konec poloostrova obnáší jednu úzkou silnici vedle které vede železniční trať. V nejužším místě je šíře poloostrova 160m a v nejširším 3,5 km. Viděli jsme však nádherné moře a krásné písčité pláže. Návrat z poloostrova byl však pro všechny adrenalinový, neboť silnice byla ucpána několikakilometrovým proudem stojících, jen pomalu popojíždějících vozidel (odhad délky kolony cca 10km). Nejdříve jsme měli snahu tyto vozidla míjet po středové čáře, ale příliš to nepomáhalo a více jsme stáli než jeli. Pak však naši polští průvodci k našemu údivu zamířili na cyklostezku, kde jsme pak několik kilometrů budili jak smích tak pohoršení chodců a cyklistů. Naštěstí se nic nestalo a nervy nám taky vydržely. Kdo neviděl neuvěří. Cesta proběhla v klidu, bez závad, kromě Karlose, který vinou jezdecké chyby polského motocyklisty urazil stupačku. Potvrzuje to jen to, že v koloně se musí jezdit opatrně a disciplinovaně. Bohužel tento polský kolega tak nejezdil a v jeho blízkosti nechtěl nikdo z našich členů jezdit, protože jeho chování na motocyklu bylo nepředvídatelné.
Druhý večer bylo opět posezení pod stany s hudbou. Následující den pak byl ve znamení volna, které jsme využili na koupání v moři, které mělo odhadem 17 st. Celsia – brrrrr, návštěvy města Lebork a následného posezení v klubovně našich přátel. Jak jinak, ti co jeli na motocyklech opět pěkně navlhli. Poslední večer nám polští přátelé ještě nachystali překvapení – přistání dvou motorových padáků v areálu ubytování.
Ve středu jsme pak odjeli na Mazurská jezera, kde měla byt zastávka s programem na zpáteční cestě. Tam již s námi jela jen malá část polských kamarádů a Francouzi, neboť někteří se již vraceli rovnou do Warszawy za pracovními povinnostmi. Take s námi nejeli „Plzeňáci“, kteří se vraceli domů přes Německo.
Cesta byla dlouhá asi jen 350 km, ale vedla po úzkých polských okreskách a tak nám trvala až do večera. Cestou jsme se stavili na prohlídku Vlčího doupěte Adolfa Hitlera. Nikdo z nás tu dřive nebyl a tak pro nás byla prohlídka zajímavá. Ubytování zařídil Piotr ve dvou domcích u svého kamaráda a večer se opět linul v přátelském posezení s Poláky i Francouzi (komunikace probíhala v polštině, ruštině a ve znakové řeči).
Zde však došlo k zásadní změně plánu, neboť po telefonátu ze zaměstnání musel Karlos ukončit neplánovaně dovolenou o den dříve, rozhodli jsme se tedy, že oželíme vyjížďku po mazurských jezerech a odjeli jsme domů o den dříve. Ale jak už to bývá, probudili jsme se jak jinak, do deštivého rána a první dvě hodiny jsme jeli v hustém dešti. Po dvou hodinách se počasí umoudřilo, byl krásný, parný sluneční den, takže jsme po cestě uschli a domů dorazili jak vysušené tresky. Cesta domů byla cca 700 km v jednom zátahu, s pár zastávkami jsme dorazili domů v podvečerních hodinách.
Byla to výborná akce za kterou hostitelům z Leborka děkujeme a doufáme, že jim budeme moci jejich pohostinnost oplatit.
